Cisár chudobných-Antonín Trýbl

Císař chudých-Antonín Trýbl vydáno 1978 stran 291 Bohové a říše zestárly. Ve staleté struktuře římského impéria přibývají trhliny, společenský řád se bortí. Dioklés, vnuk otroka, syn dalmatského propuštěnce (243 - 316), přijímá v této napjaté době s jménem Dioklecián úřad císaře. Z bohaté historické faktografie vystupuje v moderním pojetí Antonína Trýba plastický, čtenářsky stále živý obraz zápasu jedince o pochopení proudu dějin, o skloubení ideálů a činů na cestě lidstva za pokrokem. Vyvstává před námi úporná Diokleciánova snaha o udržení mocenských pozic, která ho vede do úspěšných válek s Germány, s Peršany, do tažení v Egyptě. Tam je jeho síla i víra v možnost obhájit věhlas říše. Jde však za rozkladu morálních hodnot uvnitř impéria jenom o to? Chybí jednotící osobnost, jíž by se druzí bez váhání podřídili a Dioklecián si to uvědomuje. Toto vědomí v něm vzbuzuje pochybnosti, nejistotu a slabost. Rozpolcený vladař se na jedné straně mysticky odevzdává do vůle bohů, jimž bylo odedávna připisováno řízení osudů lidí i národů. Na druhé straně ho však volá k zodpovědnosti rozum pronikavý, analytický, zoufale hledající syntézu i kodex zásad, který by povznesl člověka, zmítaného chaosem myšlení na rozhraní pohanského světa a ujímajícího se křesťanství. Uskutečňuje řadu reforem, jež vedou k vytvoření absolutní monarchie. A pokoušeje se o dosažení ideologické jednoty, povyšuje nad všechno kulturu; vzdělanost, která podle slov filosofa "probouzí v otrocích poznání jejich vlastní síly". Po svém odstoupení, v ústraní vidí ještě vyčerpaný císař řítící se lavinu této síly. Lavinu, která ničí trosky, aby zúrodnila půdu pro nový věk

Císař chudých-Antonín Trýbl vydáno 1978 stran 291 Bohové a říše zestárly. Ve staleté struktuře římského impéria přibývají trhliny, společenský řád se bortí. Dioklés, vnuk otroka, syn dalmatského propuštěnce (243 - 316), přijímá v této napjaté době s jménem Dioklecián úřad císaře. Z bohaté historické faktografie vystupuje v moderním pojetí Antonína Trýba plastický, čtenářsky stále živý obraz zápasu jedince o pochopení proudu dějin, o skloubení ideálů a činů na cestě lidstva za pokrokem. Vyvstává před námi úporná Diokleciánova snaha o udržení mocenských pozic, která ho vede do úspěšných válek s Germány, s Peršany, do tažení v Egyptě. Tam je jeho síla i víra v možnost obhájit věhlas říše. Jde však za rozkladu morálních hodnot uvnitř impéria jenom o to? Chybí jednotící osobnost, jíž by se druzí bez váhání podřídili a Dioklecián si to uvědomuje. Toto vědomí v něm vzbuzuje pochybnosti, nejistotu a slabost. Rozpolcený vladař se na jedné straně mysticky odevzdává do vůle bohů, jimž bylo odedávna připisováno řízení osudů lidí i národů. Na druhé straně ho však volá k zodpovědnosti rozum pronikavý, analytický, zoufale hledající syntézu i kodex zásad, který by povznesl člověka, zmítaného chaosem myšlení na rozhraní pohanského světa a ujímajícího se křesťanství. Uskutečňuje řadu reforem, jež vedou k vytvoření absolutní monarchie. A pokoušeje se o dosažení ideologické jednoty, povyšuje nad všechno kulturu; vzdělanost, která podle slov filosofa "probouzí v otrocích poznání jejich vlastní síly". Po svém odstoupení, v ústraní vidí ještě vyčerpaný císař řítící se lavinu této síly. Lavinu, která ničí trosky, aby zúrodnila půdu pro nový věk